1.
V pokoji do kterého vnáší světlo pouze měsíc, sedí u otevřeného okna dívka s černými vlasy a bílýma očima. Dívá se na lunu, která vše vnáší do tajemna, a vzpomíná na slova jenž jí včera řekla láska jejího života. Po tváři jí stékala jedinná slza. Slza plná radosti, ale také obrovského smutku.
Radosti, že jí konečeně řekl co k ní cítí, že jejich city jsou stejné a smutku, z toho, že zradil svou vesnici, jeho přátele a hlavně ji. Přesto všechno k němu necítí nenávist. Spíš její cit ještě více nabral na síle(pokud je to vůbec možné), protože veděla, že k tomu musel mít nějaký důvod a veděla, že ten důvod byl pro ochranu vesnice a též její. Nyní jí popoháděla touha. Drtivá touha dovést ho zpět.
„Hinato," zaslechla jak naní někdo volá. „No tak Hinato počkej, musím s tebou nutně mluvit." Hin se ohlížela a hledala majitele hlasu, který ji volal. Několikrát se otočila dokolan a v tom ho zahlédla. Utíkal k ní dospívající muž se středně dlouhýma blonďatýma vlasama a blankytně modrýma očima. Na hlavě měl připevněnou čelenku se znakem Konohy. Měl tří-čtvrteční černé kalhoty, které měly na stranách oranžové pruhy a bílé tričko bez rukávů. Na pravé noze měl připevněné pouzdro na shurikeny.
Volal na ni, přitom se usmíval, ale přišlo jí, že i tak má na tváři velmi vážný výraz plný trápení. Avšak rychle tu myšlenku zahnala.
„Naruto-kun," zašeptala Hinata a přitom zrudla, že vypadala jak přezrálé rajče. „Copak ode mě potřebuješ?" Zaptala se a vduchu si sama sobě nadávala-„Tentokrát nesmíš omldlít, huso jedna hloupá, co když je to důležuté?!".
Naruto k ní mezitím doběhl a hned spustil:
„Musím s tebou nutně mluvit, tak pojď prosím se mnou." Při těch slovech jí lehce naznačil směr, kterým chce jít. Vedl jí ke skále, která se tyčila nad celou vesnicí a na které byly vytesány hlavy Hokagů vesnice ukryté v listí.
Asi za čtvrt hodinky k nim dorazily a usadili se na hlavě čtvrtého Hokage.
Naruto mlčel a Hinata ho nechtěla rušit, protože vypadal jak nad nečím usilovně přemýšlí, tak na něj pouze mlčky hleděla.
„Víš, Hinato, já....," začal Naruto, ale témeř okamžitě se odmlčel, ale zhluboka se nadachl a začal znovu.: ...Já tě miluju. Vím, že u tebe nemam nijak velkou šanci, aby jsi opětovala moje city k tobě, ale už jsem to nemohl tajit a navíc život shinobiho je nevyzpytatelný a já bych neměl klid, kdybych ti neřekl co k tobě cítím." Poté se co to dořekl se podíval na Hinatu.
Ta na něj pouze vyjeveně koukala a nemohla uvěřit tomu, co přávě slyšela. Splnil se jí životní sen. Kluk, kterého miluje už od akademie opětuje její city.
Probrala se ze svého tranzu a uvědomila si, že se na ní Naruto dívá a čeká její odpoveď. Z očí jí vytryskly slzy a rychle se vrhla Narutovi kolem krku jako by měla strach, že jí někam uteče(a přitom nebyla daleko od pravdy) a zašeptala mu do ucha:
„Proč bys u mě neměl mít šanci? Vždyď já tě miluju už od akademie," vyznávala se mu mezi vzlyky.
Poté co Naruto slyšel její odpověď, tak jí také obejmul. Mezitím co byly v objetí a užívali se přítomnost toho druhého, se setmělo a Naruto se od Hinaty jemně odtáhl, vzal její hlavu jemně do svých dlaní a díval se do těch jejích úžasně bílých očí, které zase hleděli do těch jeho blankytných. Pomalu se k ní naklonil o políbil jí. Jediný malý polibek se brzy proměnil ve spoustu velikých . Hin mu nezůstávala nic dlužná, vždyď na tohle čekala velmi dlouhou dobu. Po chvíli(pozn. autora: chvíle= hodně dlouhá doba ) se od sebe odtrhli, aby se mohli pořádně nadechnout a znovu se objali.
„Miluju tě, Naruto," zašeptala.
„Já těbe taky, neskutečně moc. Vždycky tě budu chránit," odpoveděl jí Naruto.
Hinata začala v jeho hřejivém objetí usínat a těsně před tím než se úplně ponořila do říše spánku, slyšela, jak jí Naruto do ucha šeptá:
„Promiň Hin, je mi to tak líto. Prosím, promiň mi to." Přišlo jí, že Naruto zněl velmi sklíčeně, ale nevěděla proč. Dál nad tím už nemohla přemýšlet, protože usnula.
Poté co usnula, jí vzal Naruto do náruče a odnášel jí k hlavnímu domu klanu Hyuuga. Avšak jakmile tam dorazil, uslyšel řinkot zbraní. Nenechal se tím vyvést z míry a pokračoval za oním zvukem.
Na malé zahradě za domem trénoval Neji-Hinatin bratranec s jejím otcem Hiashim Hyuugou, který byl také vůdcem klanu Hyuuga. Když oba uviděli Naruta nesoucí Hinatu, přestali okamžitě bojovat a rozběhli se k němu.
„Naruto, co se stalo Hinatě?" Ptal se okamžitě Neji. Naruto pouze naznačil ať jsou oba potichu a pak oběma řekl:
„Nic se jí nestalo, nedovolil bych to. Jenom usnula." Podal ji Hiashimu, který jí rychle odnášel do domu, aby se nenachladila. I Neji se už obracel k odchodu, ale Naruto ho zarazil slovy:
„Stal se z tebe prima chlap, Neji a jsi můj velmi dobrý přítel." naruto se usmál nad tím, jak Neji vypadal zaraženě, ale pokračoval: „Pamatuj si, že osud se dá změnit pokud o to stojíš a usilovně se o to snažíš." Usmál se otrochu víc, ale v očích měl velmi smutný výraz. Otočil se a odcházel směrem ke svému bytu, ve kterém žil už od mala.
Neji na něj jenom koukal a ikdyž nevěděl proč, připadalo mu, že se naruto s ním v tuhle chvíli loučil.
„Jenom si něco namlouvám," řekl, otočil se, aby se mohl jít umýt a potom jít spát.
Teď už dívka se skloněnou hlavou plakala tak, že jí slzy zmáčely celé kalhoty.
„Naruto-kun," zašeptala.
„Naruto-kun, proč! PROČ JSI MĚ TU NECHAL SAMOTNOU?!" křičela do nočního ticha nešťastně. To poslední co zaslechla než ztratila vedomí byly kroky rychle směřující k jejímu pokoji.
„Hinato co se děje?" Zvolal Neji, ale odpoveď už nedostal a ke všemu musel rychle chytit Hinatu, aby se při pádu neuhodila do hlavy. Držel jí v náručí a viděl jak i ve spánku stále pláče a šeptá jeho jméno. Jméno zrádce. Avšak i Nejimu při pomyšlení na něj lehce vhrkly do očí slzy. Přešel k oknu a zašeptal:
„Naruto, kde je tě konec?" Při těch slovech se zvedl vítr jako kdyby chtěl doručit otázku tomu, komu byla určena. Potom Neji uložil Hinatu do postele, přikryl jí a odešel také spát.
Ve stejnou dobu myslí na tutéž osobu všichni její blízcí: Shikamaru, Sakura, Sai, Ino, Chouji, Shino, Kiba s Akamrem u svých nohou, Lee, Ten Ten, Konohamaru, Kakashi, Iruka, Shizune, Yamato a Tsunade, kterou stále bolelo zranění, které jí způsobila osoba od které by to ani ve snu nečekala. Bolelo jí zranění, které způsobil Naruto!
Sakura:
Všichni kromě Shizune a Tsunade seděli v Ichiraku ramen a vyprávěli si novinky, které přinesli z misí. Všichni se smáli a přitom netušili, že jím ani ne za pár hodin bude do pláče.
Sakura se během hovoru otočila a uviděla jít po ulici Naruta. Zavolala na něj, ale ten byl duchem nepřitomný a vůbec jí neslyšel. Tohoto nezvyklého chování si hned všimli i ostatní, jejich hovor utichl a zaraženě se dívali na Naruta. Sakura to zkusila znovu a tentokrát s větším úspěchem. Dotyčný se zastavil a pohlédl jejich směrem. V tom se všichni za zarazili ještě více. V Naruto neměl ve svých očích obvyklý bezstarostný úsměv, ale byly v nich jen obrovská boelst a zoufalství. Pomalu zavřel oči a když je znovu otevřel byl v nich ten starý známý úsměv-všichni si oddechli. Zamával jim pozdravil je, ale ramen si neobjednal, ani se vedle nich neposadil. Šel dál se slovy, že je moc unavený, že snad jindy. Ostatní ho nechali být, ale usoudili, že už je moc pozdě, že už je čas jít nakutě. Zaplatili, rozloučili se a šli do svých domovů do teplých peřin a měkkých postelí.
Avšak kolem třetí ráno je probudil poplach. Okamžitě se oblékli a beželi do kanceláře Hokageho.
Když tam doběhli naskytl se jim příšerný pohled. Tsunade seděla na své židli, ale byl celá od své krve od zraněného břicha, které jí právě léčila Shizune. Sakura obávajíc se o svého mistra se zaptala:
„Tsunade-sama kdo vám to probůh udělal?" „A HLAVNĚ KAM ZMIZEL! AŽ HO DOSTANU DO RUKOU NEZBUDE Z NĚJ ANI MASTNEJ FLEK!" nadávala vnitřní Sakura.
Mezitím už Shizune skončila s léčením a oznámila Tsunade, že je to v pořádku, akorát že to bude pár dní trošku pobolívat. Tsunade pouze přikývla na znamení díků a řekla Shizune ať zruší poplach. Ta se naní pouze udiveně dívala, ale potom vyběhla z kanceláře, aby vydala rozkaz o zrušení poplachu.
Pátá se podívala po všech přítomných v kanceláři. Byli tam všichni co byli večer v Ichiraku plus Neji a Hinata. Akorát jeden jedinný člověk chyběl. Naruto. Stále přemýšlela jak jim to co nejšetrněji oznámí.
„Pracovala jsem ještě na nějakých dokumentech, když jsem najednou ucítila nečí přítomnostv rohu místnosti. Světlo tam nesvítilo, tak jsem nevěděla kdo to je. Byla vidět pouze silueta a to ke všemu velmi matně. Ta postava vůbec nic neříkala pouze se na mě dívala. Po chvíli si stáhla s hlavy ochranou čelenku a v záři světla se mihl znak Konohy. Potom vytáhla kunai a přes čelenku si udělala velikou rýhu. Potom si opět čelenku nasadila a spustila-nebo spíše spustil:
„Promiň Tsunade, ale je to pro dobro celé vesnice. Doufám, že mě zato nebudeš nenávidět." Potom vystoupil ze stínu a mě se naskytl neskutečný pohled. Stál tam jenom tak přede mnou. Byl oblečený celý v černém plus černý plášť a čelenku s onou rýhou. Rýhu, kterou mají na svých čelenkách všichni zrádci svých vesnic. Byla jsem tak v šoku, že jsem ani neodrazila kunai, který na mě hodil a který mi mířil na břicho. Ani jsem nezaregistrovala kdy se do mě zabodl. Poté se otočil, jenom řekl „Promin" a zmizel.
Tsunade dokončila své vyprávění.
„Kdo to udělal, Hokage-sama? Tak kdo?!" Chtěl vědět Kakashi.
Tsunade si pouze něco zamumlala, ale nikdo jí neslyšel.
„Byl to Na.....Naruto." V tu chvíli by byl slyšet i padjící špendlík, jaké nastalo ticho. Hinata tomu nechtěla věřit.
„Co je to za hloupý vtip Tsunade-sama. To by Naruto neudělal, ne potom co mi dneska řekl!" Teď už doslova křičela. Všichni na ni vyjeveně koukali, že ta tichá dívka vůbec dokáže zvýšit hlas.
„Bohužel je to tak," řekla zoufale Pátá. „Budu ho muset nechat hledat nejschopnějšími ANBU a pokud ho nechytí, budu ho muset nechat okamžitě zařadit do ANBU knihy hledaných zločinců. Bude bohužel označen S, protože má v sobě Kyuubi. Sama nevím co ho k tomu vedlo. Před tím než na mě zaútočil říkal, že je to pro dobro vesnice." Povzdechla si.
Už chtěla všechny přítomné poslat domů, aby se z toho šoku vzpamatovali, když si vzpomněla a oznámila jim, že mají přísný zákaz jít hledat Naruta, jinak si to šeredně odskáčou a nechá je zavřít dokud od toho plánu neupustí. Tsunade měla ještě svou teorii o tom, že když Naruto neváhal zaútočit naní, tak nebude váhat zaútočit na kohokoliv z nich, jenom aby jim znemožnil možnost ho sledovat. Všichni ať chtěli nebo ne, museli dát její teorii za pravdu.
Mezitím začalo svítat a nic netušící obyvatelé Konohy se začali probouzet do nového dne. Ale tahle vesnice už nemůže vzít za svou bránu ninju, který jí ochraňuje i tak, že dopustil, aby se z něj stal hledaný ninja.
„Déja-vu," zašeptala Tsunade, když pomyslela na Itachiho Uchihu.
„Naruto," zašeptala dívka s růžovými vlasy a přitom hleděla na fotografii týmu 7. „Nejdřív odešel Sasuke a teď ty." začala tiše plakat. „Už je to den co jsi odešel a mě to připadá jako věčnost. Zanechal jsi nám všem v srdci prázdné místo. Vrať se k nám a znovu ho zaplň! Prosím."
Tou dobou opět začala svítat.
!!!Naruto!!!
Ve stejnou dobu co na něj doma vzpomínali, se dotyčný ninja "probouzel" do nového dne. Vůbec nemohl spát. Stále musel myslet nato, jak zaútočil na Tsunade a jak nechal ve vesnici všechny své přátele a dívku kterou miluje.
„Neboj se," zašeptal mu Kyuubiho hlas v hlavě. „Až dokončímě náš úkol, tak se vrátíme do vesnice. Jsem si jistá, že Tsunade tě ráda uvidí a všichni tví přátelé taky. Takhle je to pro všechny bezpečnější a Akatsuki nás už potom neohrozí, protože mě nebudou moci nijak zapečetit. VŠECHNO bude zase dobré Naruto. Opět se se všemi shledáš."
„Já vím, ale už teď se mi hrozně stýská," odpověděl jí a s jedinou slzou,k terá mu tekla po tváři vstal a šel si přichystat snídani.
2.
Když se Naruto nasnídal, šel se opláchnout do nedalekého jezírka.
„Hmm, vypadá to pěkně studeně. Já osobně bych do toho nevlezla ani za milion let." Neodpustila si svojí poznámku Kyuubi.
„Tak to aby těch 1000 000 let už uplynulo, abych tě tam mohl pěkně hodit!" Odvětil Naruto provokativně.
„Haha, děsně vtipný!"
„Žejo, taky si myslim," usmál se při tom, ale úsměv mu rychle spadně a nahodí rozčílenou grymasu.
„A nech mě laskavě napokoji aspoň když se jdu koupat?!" zavrčel.
„Ty toho naděláš! Přece se přede mnou nestydíš, že ně?" Začala se smát.
„Já se nesytdim, jenom chci mít chvíli klid!" Ale na tváři se mu udělal ruměnec, který musel být vidět hodně daleko.
„Jen se z toho nevykecávej! Tak proč se červenáš?"
„Nečervenám a dej mi chvíli pokoj laskavě."
„Bulíky věš na nos někomu jinýmu, můžu-li poprosit o laskavost."
„Kyuubi..."
„Oki oki, už mlčím. Jenom se nečerti." "Zachichotala" se Kyuubi.„Až skončíš s otužováním, tak mám pro tebe pár informací a některé můžou být pro tebe i malé překvápko," dodala tajemně, aby Naruta co nejvíc navnadila.
„Jaký?" Chtěl vedět okamžitě.
„Potom!"
„Fajn, fajn. Rozumím."
Po chvíli Naruto doslova vyletěl z jezírka. Kyuubi se mu celou dobu pochechtávala se slovy: „Já ti to říkala."
„Nech si to," odpověděl jí vztekle.
Zimou mu drkotaly zuby, ale snažil se to co nejvíc skrývat, aby se ušetřil od dalších Kyuubiných peprných poznámek. Osušil se a oblékl. Dlouhý, černý, cestovní plášť na sebe zatím nedával. Jako poslední si chtěl nasadit čelenku, ale se smutkem pohlédl na velkou rýhu táhnoucí se celým jejím středem. Rýhu, kterou měli na čelence všichni zrádci svých vesnic. Dobrý pozorovatel by si všiml, že se mu v očích i zaleskly slzy, ale brzy pocit stesku zahnal a strčil si čelenku do kapsy a rozešel se zpět na mýtinu kde nocoval.
Když tam došel, všiml si, že oheň už pouze doutná. Rychle tedy i dým uhasil kopou hlíny, aby onen kouř neprozradil jeho polohu nevítaným hostům.
Zbalil si ostatní věci, včetně svého pláště, do batohu a vydal se na cestu.
Myšlenky se mu toulaly směrem k dívce, pro kterou by obětoval klidně celý svět. Vzpomínal na to, jak jí v den jeho zrady řekl, že jí miluje, ale hned potom jí opustil. Styděl se kvůli tomu sám za sebe. Ať si Kyuubi říkala co chce, moc dobře věděl, že když se bude chtít vrátit do vesnice, tak jakmile tam strčí nos, tak ho poraví. Doufal, že když ovládne celou sílu Kyuubi a po cestě se mu poštěstí likvidovat členy Akatsuki a případně nějak uškodí Orochimarovi, tak se nad ním Tsunade slituje a Konoha mu opět otevře svou vřelou "náruč" domova. Nejednalo se tu jenom o Tsunade, ale spíš o radu starších ve vesnici a hlavně o jeho přátele. Byl zvědav, jestli mu budou schopni odpustit a příjmou ho zpět mezi sebe. Zajímalo ho, jestli ho budou chtít hledat stejně jako chtěli hledat Sasukeho. Veděl však s jistotou, že by to nechtěl. Musel by je odehnat pryč a vzhledem k tomu, že by byli ochotní ho do vesnice dovést i násilím, musel by na ně použít sílu a nikomu z nich nechtěl ublížit. Snad si to Tsunade uvědomí a nějak to zařídí. Pomyslel si.
Kyuubi byla po celou dobu potichu, což u ní nebylo v poslední době co se s Narutem spřátelili, zvykem. Věděla, že si musí utřídit myšlenky než bude zase schopný nějak normálně fungovat.
Rozhovor započal až po hodině Naruto.
„Tak co pro mě teda máš?" Povídal si s Kyuubi v duchu.
„Jak víš, řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice...."
„Dík, že mi to neustále připomínáš!"
„NEPŘERUŠUJ MĚ KRUCINÁL FAGOT!"
„Promiň!" Omlouval se jí hned. Nehodlal totiž poslouchat další hodiny nadávky na svou adresu. Cítil jak se Kyuubi zhluboka nadechuje, aby se uklidnila a začala znovu:
„Jak víš, řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice, protože...."
„Ale důvod jsi mi ještě pořád neosvětlila!"
„NA-RU-TO!" Mluvila pomalu, ale bylo hodně cítit, že už její trpělivost dosáhla svých hranic.
„Promiň, promiň, už jsem ticho. Jenom jsem hrozně zvědavý."
„Řekla jsem ti, že musíš odejít z vesnice, protože jinak by to bylo pro tvé okolí až příliš nebezpečné. A ten váš kapitán Yamato by byl v tuto chvíli k ničemu."
Na chvíli se odmlčela.
„Aby jsme zabránili Akatsuki v tom, aby mě zapečetili k ostatním mým bratrům, musíme se my dva doslova a dopísmene spojit."
„Co?"
„V podtatě vzato, naše chakry-tvoje i moje se musí vzájemně promíchat. Aby jsme toho docílili, budeme muset cvičit tvojí mysl i tělo, aby bylo schopno pojmout celou mou sílu. Dalo by se taky říct, že po ukončení mého "výcviku" budou po světě chodit dvě devítiocasé lišky, které nebude možno nijak zapečetit, protože i když budou dvě těla, dvě různé mysli, tak ve skutečnosti budou jedna bytost."
„A jak toho docílíme?"
„Tvé tělo budeme trénovat jako jsi byl doposud zvyklý, akorát budeme mít vyšší nároky," uchechtla se, „a mysl budeme posilovat různými meditacemi. Budeš muset být schopen příjmout všechnu tu chakru, jinak tě ovládně a z tebe bude vraždící nástroj."
„Stejně jako to bylo vždycky, když jsem vyvolal příliš tvé síly a začal se proměňovat do tvojí menší verze?"
„Ano, to byla moje chakra. Jak víš, jsem nejsilnější ze všech ocasích démonů, ale takové množství chakry má i svá velikánská ryzika. Chakra v takové síle a velikosti začne, jak bych to řekla, začne sama uvažovat a myslet.
I já jsem s tím měla kdysi hodně velké problémy."
„Tomu nerozumím."
„Ts, aby taky jo. To co ti řeknu nikdo neví, až na pár vyjímek. Je to známo jenom u Ichibiho, že byl kdysi človek-nějaký mnich nebo co. Ale skoro nikdo neví, že i ostatní Bijuu bývali lidmi."
„Ty žertuješ?"
„K tomu nemám nejmenší důvod. Jak jsem řekla i Bijuu bývali lidmi co získali obrovské množství chakry. Té chakry bylo tolik, že bylo bolesivé pro malou lidskou schránku pojmout jí všechnu. Tak se obě strany museli přizpůsobit. My lidé jsme se změnily do podob různých zvířat a pro nás potom bylo jednodušší ovládnout tuto "příliš inteligentní" sílu."
„Chápu, ale jedno mi pořád vrtá hlavou."
„Co?"
„Když jste byli kdysi lidmi, tak proč jste útočili na ostatní lidi po celá staletí? Proč jste ničili všechno kolem sebe?"
„Víš, když jsme "dostali" svou novou podobu, tak se nás naši nejbližší začali stranit, bát a nenávidět. A hodně megalomanskej pa*chantů chtělo získat naší sílu jako se o to teď pokoušejí Akatsuki. Když to takhle jde pocelá staletí a tisícileti, když kolem sebe cítíš jenom nenávist, tak začneš taky nenávidět, Naruto, ty dobře víš o čem mluvím. Vzpomeň se jaké to bylo, než jsi se začal přátelit s Irukou-senseiem a Sasukem. Jak jsi po celý život cítil nenávist pramenící od vesničanů a jak jsi je poté taky nenáviděl. Vezmi si jak dlouho jsi se takhle cítil a choval? Porovnej to s tísíci lety."
„Máš pravdu."
„To mám vždycky, jenom ty mě nikdy neposloucháš!"
„Nech si to rejpání."
„A proč? Baví mě to," zasmála se.
Naruto chvíli pěnil vzteky, ale nechtěl se s Kyuubi hádat, tak běsnil potichu. Vzhlédl k nebi a všiml si, že už je poledne a jako důkaz k tomu mu zakručelo vžaludku.
„Páni já mám hlad"
„Nepovídej"
„Támhle vidím čajovnu. Na chvíli se zastavím, jo?"
„Mě je to jedno, dělej si co chceš."
Naruto jenom pokrčil rameny a vešel do čajovny.
Bylo v ní poměrně prázdno až na pár shinobi a podle čelenek byli ze skyrté vodopádové.
Naruto si jich nevšímal, ale pro jistotu si sedl na opačnou stranu čajovny. U majitele si objednal něco k jídlu a odposlouchával rozhovor ninju z Vodopádové. Nic důležitého se nedozvěděl po jídle zaplatil a odešel.
Mezitím v Konoze:
„Hiashi, je mi líto, ale nemůžu jí pustit dokud od svého plánu neupustí." Pronesla už trochu naštvaně Tsunade.
„A jak dlouho tam hodláte mou dceru nechat?"
„Hinata má svou hlavu a záleží to tpouze a jen na ní. Chápu jak nerad vidíš svou dceru a dědičku klanu zavřenou ve vězení, ale jak dobře víš je to pro její dobro."
„Chápu a omlouvám se za vyrušení, Hokage-sama." Uklonil se a odešel.
Jen co Hiashi opustil Tsunadinu kancelář, zjevil se jeden příslušník ANBU, aby podal hlášení o tom, jak probíhá pátrání po narutovi.
„Hokage-sama."
„Nějaké novinky?"
„Bohužel, po Uzumakim jako by se slehla zem."
„Dobrá, ale pokračujte v pátrání."
„Hai," odpověděl a zmizel v oblaku kouře.
Tsunade se s povzdechem opřela o opěradlo svého křesla, otočila se s ním směrem k oknu a zamumlala:
„Naruto, kam jsi se jenom poděl," a sáhla si na své, téměr zahojené, zranění.