5. díl ND

........

„Já čekám," ušklíbla se Aiko.
„Vy-vyhrála jsi. Ty a princ můžete odejít."
„Díky," zandala dýky zpátky do pouzdra a přešla ke Christopherovi.
„Já ti říkala, že tu nezůstaneme dlouho," zasmála se a plácla ho do zad.
„Jo abych nezapomněla, Eclipsi?!"
„Co?"
„Můžu si tu dýku nechat?"
„Klidně," pokrčil černovlásek rameny a v duchu zuřil, jak to, že ho dokázalo takové tintítko jako je Aiko složit k zemi během pár vteřin.
„Půjdeme?" Otočila se na prince.
„Nejvyšší čas," přikývl.
…
„Víš, co mě zajímá?"
„Co?"
„Kde jsi se naučila takhle prát."
„U nás doma je jedině dobře, když se umíš bránit. Je mnoho druhů bojových umění a každý si vybere to, které pasuje k jeho osobnosti."
„Co kdyby si vybral boj s mečem."
„V tom problém nevidím," usmála se, ale to Christopher vidět nemohl, protože Aiko seděla za ním.
„Asi půl hodiny odtud je malá vesnice. Tam si budeš moct koupit něco na sebe."
„Ale nepočítej s tím, že to budou šaty."
„Ale dívky…"
„Nezájem!"
„Dělej si co chceš."
„To jsem chtěla slyšet," zasmála se.
…
„Uvědomuješ si ale, že na tebe budou všichni koukat jako na blázna."
„Na hezkýho blázna," ušklíbla se.
Před chvílí byli u švece, odkud si odnesli vysoké bory sahající pod kolena s mírným podpatkem a černé kůže.
Právě byli u krejčího, kde mu Aiko udávala pokyny co jí má ušít za oblečení.
„To se ale na dívku…"
„Chrisi, já chci nosit něco v čem se budu cítit pohodlně a to šaty opravdu nejsou."
„Chrisi?"
„Máš moc dlouhý jméno, zabírá to prostě moc času," pokrčila rameny.
„Slečno, vraťte se zítra, všechno bude pro vás připraveno," ozval se krejčí, kterému mohlo být něco přes padesát.
„Díky," usmála se na něj a když odcházeli snažila se nevšímat pohoršeného pohledu starého muže, který se neustále divil, co to po něm chce za oblečení.
…
„Kde chceš dneska spát?"
„Když jsme vjeli do města všiml jsem si hostince. Zkusme to tam."
„Fajn, jsem utahaná jak kotě a ještě se ti musim podívat na tu nohu," protáhla se a vyšla směrem, který jí Chris ukázal.
„Dobrý den, přejete si?"
„Dobrý, chtěl bych na dnešní noc pokoj."
„Ehm-ehm."
„Dvoulůžkový," usmála se hostinská při pohledu na lehce pobavenou Aiko.
„Samozřejmě."
„Večeře i snídaně?"
„Jistě."
„Pokoj 13."
„Díky," kývl Chris hlavou a s dívkou v závěsu šel do určeného pokoje.
Když vešli dovnitř, ukázala Aiko na postel a Chris si tam jako poslušný pejsek sednul.
„Kalhoty dolů."
„Eh?"
„Kalhoty dolů, chci ti ošetřit tu ránu," protočila oči.
„Počkej tady. Jdu poprosit o teplou vodu a pár obvazů."
…
„Au!"
„Jeden by si myslel, že když jsi chlap, tak něco vydržíš. A necukej sebou nebo to nikdy nedodělám!"
„Mám nápad, prohodíme si to a potom uvidíme, jak sebou budeš škubat ty."
„To by se ti tak líbilo, co?"
„Ty mrňavá…"
Než stačil cokoliv doříct, ozvalo se zaklepání.
„Dále," řekla Aiko a dovnitř vešla hostinská s podnosem jídla.
„Řekla jsem si, že budete mít oba hlad a když je tady pán zraněný…"
„V pořádku, úplně mi čtete myšlenky. Zrovna jsem chtěla jít dolů pro jídlo a odnést ho nahoru," usmála se přičemž nezvedla oči od své práce.
„Řekla sem necukej sebou!"
„Víš, co mi můžeš!"
„To co ty mě musíš,"ušklíbla se hnědovláska.
„Můžete to prosím položit támhle na stůl," kývla hlavou oním směrem a během chvilky zavázala pevně obvaz.
„Už ti to nekrvácí, takže by to mohlo do rána vydržet, pokud tu nohu nebudeš namáhat, takže milý Cassanovo, si nech své toulky za dámami na někdy jindy."
„Jako bych na to měl náladu," řekl a v duchu dodal: „Pod dohledem tohohle Satana to ani nejde."
…
„Vstávej! Chrisi vstávej je skoro deset."
„Ještě chvíli."
„Už ani chvíli. Snídaně byla před dvěma hodinami."
„Tak mi jí nech donést."
„Nejsem tvůj poskok. A koukej vstávat nebo na tebe vyleju kýbl studený vody."
„A no jo," řekl a přetočil se na druhý bok.
„Jak chceš," pokrčila rameny a zlomyslně se usmála.
…
„Ááááá!" Ozvalo se po chvíli z jednoho pokoje.
„Já tě varovala, že na tebe vyleju kýbl s vodou."
„Kdo by si ale pomyslel, že to dodržíš."
„Jo chlapečku musíš se toho o mě ještě hodně naučit. A teď koukej vstávat," řekla a hodila po něm kalhoty.
„Mimochodem mezitím, co jsi vyspával, šla jsem k tomu krejčímu. Peníze jsem ti vzala z měšce a neboj se, nic navíc jsem si vážně nevzala."
„Vždyť já nic neříkám."
„Ještě aby."
„A ukaž se. Pořád nosíš ten MŮJ plášť, takže není nic vidět."
„Nechtěl jsi říct, že to BYL TVŮJ plášť?" Zasmála se a rozepla přezku, která jí držela plášť.
Christopherovi poklesla brada o několik čísel níž, když viděl co má Aiko na sobě.
Byla oblečená do upnutých černých kalhot přes které byla také černá „sukně" s rozparky na obou stranách. Vlastně to byly „dva kusy látky sešité až v místech, kde jsou boky". V botě měla zasunutou svou stříbrnou dýku, která jí byla kdykoliv po ruce díky tomu, jak byly boty vysoké . Jako triko měla černou obepnutou halenu, která jí končila nad pupíkem, ale rukávy byla široké a dlouhé, takže jí zakrývaly celé ruce včetně prstů a své hnědo-červené vlasy si svázala do culíku na temeni hlavy.
„Líbí?" Otočila se kolem dokola.
„Sluší ti to," musel uznat princ, ačkoliv stále to nebylo oblečení, jak se slušelo na dívku.
„Ale proč jsi celá v černém?"
„Chrisi," naklonila se k němu, aby mu viděla zpříma do očí.
„Já jsem ode dneška tvůj stín. Tmavé barvy jsou ideální proto, abych byla v tmavých koutech co nejméně viditelná. Mám se starat o tvou bezpečnost a ne o to, jak se komu budu líbit."
„Dobrá," řekl tiše snažíc se, aby mu pohled nepadl do jejího výstřihu.
„Aiko?"
„Hn?"
„Kolik ti vlastně je?"
„Patnáct, proč?"
„Jenom se tak ptám," zakroutil hlavou a sedl se ke stolu, kam mu dívka nechala donést snídani.
„Až se najíš, tak odjíždíme."
„Musím ti ještě koupit koně. Nemůžeš se neustále vozit se mnou."
„Děláš jako bych ti vadila," zašeptala mu ze zadu do ucha.
„To jsem neřekl, ale bude se nám tak lépe cestovat."
„Ty jsi tu šéf," pokrčila rameny a vyšla z pokoje poptat se hostinského, kde se tu dají ve vesnici koupit koně.
…
„Dozvěděla jsi se něco?"
„Jop, na konci vesnice je chlápek, který chová koně a potom je prodává. Už jsem ti osedlala Bleska, takže můžeme vyrazit."
„Zásoby?"
„V brašnách. Všechno jsem zařídila, tak už pojď," zatahala ho za rukáv košile.
„Vždyť už jdu."
„Pokud tohle byla chůze, tak i šnek je rychlejší jak ty."
„Pětadvacet je pro tebe pořád málo."
„Pamatuj si oko za oko, zub za tub. Ty mi dáš pět a dvacet a já ti to nějakým nepříjemným způsobem vrátím."
„Budu na to pamatovat."
„To uděláš jedině dobře."
Došli na konec vesnice a po dlouhém smlouvání, pořídili pro Aiko bílého čtyřletého hřebce s našedlou hřívou a ocasem.
„Aspoň něco bys mohla mít v jiné barvě než černé," konstatoval Chris, když jí podíval otěže od jejího nového koně.
„Jeho jméno," podívala se na muže, který se tvářil na výsost spokojeně.
„Žádný nemá. Jména jim vždycky dávaj až majitelé, ale pozor na něj slečinko. Chtěli jste ho vy, ale já osobně tvrdím, že je to zvíře nezvladatelný. Kdokoliv si na něj sednul byl v mžiku dole na zemi a pokoušel se uhýbat kopytům tohohle zvířete."
„Díky za radu. Však ještě uvidíme, co chlapče," pohladila jo po nozdrách a kůň jemně zaržál.
„Co takhle Hrom?"
„Hrom?" Divil se Chris.
„Jasně, ty máš koně, co se jmenuje Blesk, tak já budu mít koně se jménem Hrom. Co chlapče, líbí se ti to," poplácala hřebce na krku.
Jako odpověď se jí dostalo tichého zaržání.
„Budu to brát jako ano."