3. díl ND

.... Další pokračování....


Aiko se probudila do slunečného rána a až k ní se linula vůně smažených vajec se slaninou.
Přetočila se na druhý bok s plánem se znovu zavrtat do peřiny a spát dál.
„Eh?-Peřina-postel-snídaně-Jsem doma? Takže to všechno byl sen," zasmála se.
„Aiko, vstávej sice je víkend, ale nemysli si, že budeš vyspávat do oběda. Snídaně je na stole!"
„Dobře, hned jsem dole jenom na sebe něco hodím," zavolala na matku.
…
„Mimochodem, když jsi ještě vyspávala, volala ti Mirako-chan. Máš se u ní stavit, aby ti mohla dát ty CDčka co jsi po ní chtěla."
„Jasně, půjdu tam hned, jak se najím. Mirako má chřipku, tak nemůže přijít. Do oběda bych měla být zpátky."
„Já musím ještě do práce. Včera jsem nestihla připravit nějaké papíry hned na pondělní schůzi. Kdybych se nestihla včas vrátit, jídlo budeš mít v ledničce, tak si ho jenom ohřej."
„OK," zasmála se, dojedla poslední sousto a zmizela ve svém pokoji, aby se ještě stihla „zkulturnit" než půjde ke své nejlepší přítelkyni na návštěvu.
…
„Mirako-chan" objala hnědovláska dívku stojící před sebou, když jí přišla otevřít.
„Vypadáš jak chodící mrtvola, jak ti je?"
„Díky, ty zase vypadáš jako vždycky skvěle," ušklíbla se zrzavá dívka a v jejích zelených očích se mihly jiskřičky pobavení.
„Už je mi líp jak včera, ale pořád to není ono," povzdechla si, ale to neměla dělat, protože chytla záchvat kašle.
„Teda holka, ty zníš jak tuberák," zasmála se znovu Aiko.
„No jen nerejpej. Počkej, až budeš nemocná ty, tak ti to všechno vrátim i s úrokama."
„Neslibuj nic, co nemůžeš splnit. Máš ty CD-čka?"
„Jo, ale vydolovat je od bráchy dalo docela zabrat."
„Čím jsi ho nakonec překecala?"
„Že mu budu pořád lízt za zadkem dokud se ode mě nenakazí a bude mít od randění aspoň na měsíc utrum. Měla jsi vidět, jak zblednul a hned byl krotkej jak beránek. Představ si, že mě obskakoval celý dopoledne."
Tomu se obě zasmáli a mezitím došli k Mirako do pokoje.
„Pořád stejný," proběhlo Aiko hlavou, když se rozhlížela kolem sebe.
Na stěnách plakáty s Rockovýma a Metalovýma kapelama, pod oknem masivní stůl na kterém byl zapnutý notebook s zapauzovaným filmem a podle zastavené scény nějaký horor. Naproti oknu manželská postel a podle jedné celé stěny byla knihovnička, přičemž většinu z ní zabírali poháry a medaile povětšinou zlaté.
„Koukám, že ti tu přibylo pár nových exemplářů."
„To ano, ale všechny by byly maximálně stříbrné, kdybys v tom všem neskončila."
„Sama víš, že…"
„Mě o tom nemusíš nic říkat, Aiko. Nic ti nevyčítám," usmála se zrzka.
„Stejně byla jsi jedna z nejlepších v celém Japonsku, řekla a v hlase byl znát nepatrný nádech výčitky."
„Iaido, Kyudo, Kempo,Kung-fu a Karate. Sama se teď divím, jak jsem to mohla všechno zvládat."
„Byla a stále jsi přirozený talent."
„Jo, žít pár stovek let zpátky tak je ze mě dokonalý zabiják," ušklíbla se Aiko.
„Prý jsi něco vypustila, co to bylo?"
„Iaido a Kyudo. Teď už se zaměřuju jenom na Karate a Kempo."
„Techniky meče a luku. Všechno, kde potřebuješ být v největším možném klidu a ty to vypustíš."
„Sama víš jakou mám povahu. Nebylo to nic pro mě."
„Že jsi u toho vydržela takových let."
„Jo, ale bez tebe to už nebylo ono. Bavilo mě s tebou jaksi závodit."
„Závodit? A že ses nikdy nepochlubila. Víc bych se snažila," zasmála se.
„Jestli ses nesnažila tak to potěš pán bůh," zasmála se i zrzka.
…
„Tak ahoj," zamávala černovláska a nastoupila do taxíku, který si zavolat.
Bylo něco po jedenácté a nechtělo se jí jít přes celé město pěšky.
…
„Aiko-chan, jsi doma?"
„Hai!"
„Nejdeš nějak pozdě?"
„Promiň, ale dlouho jsme se s Mirako neviděly a pořád jsme si měly o čem povídat."
„Buď ráda, že zítra není škola. Máš hlad?"
„Ne jedla jsem tam."
„Dobrá, tak si běž lehnout."
„Dobrou kaasan."
„Dobrou zlatíčko," dala pusu své dceři na čelo a znovu přešla do obýváku, kde se dívala na televizi a přitom žehlila.
Aiko si lehla do postele a během pár minut již byla v říši snů.

„Co to máš zase na sobě," ozval se jí nad hlavou povědomý hlas a když otevřela oči, dívala se do Christopherových jantarových očí.
„Co máš na mysli," odlepila se od stromu o který se opírala zády a protáhla se.
„Vypadá to jako…pyžamo?"
„Eh?" Podívala se dívka směrem dolů a v zápětí se začala smát.
„Co je tu tak směšného?"
„Nedělej si s tím těžkou hlavu. Nemáš něco náhradního na sebe?"
„Ne, ale můžu ti zatím půjčit plášť."
„Jo to by zatím šlo. Přece nemůžu jeho výsost pohoršovat svým oblečením," ušklíbla se a udělala menší pukrle.
Chris jenom něco potichu zamumlal a hodil po stále se smějící dívce plášť.
„A vůbec, kde jsi do teď byla?"
„Eh?"
„Když jsem se pobudil nebyla jsi tady a objevila ses až před chvílí a to ještě v divnějším a nevhodnějším oblečení než včera."
„Vypadá to, že se tu objevím vždycky, když spím," pomyslela si, ale nahlas to nevyslovila.
„Musela jsem si něco zařídit," pokrčila rameny, „takže se nediv, když z ničeho nic zmizím. I já mám dost svých starostí."
„Co ty bys mohla mít za starosti," zasmál se.
„Rozhdoně ne jako ty, koho sehnat na další noc do postele," ušklíbla se jedovatě a princ po ní hodil navztekaným pohledem.
„To už chceš začít i ty?"
„S čím?"
„S kázáním. Je to moje věc koho…"
„Hele do postele si tahej koho chceš, to mi je absolutně jedno," přerušila ho rychle.
„Jenom jsem uvedla příklad."
„Jenom aby."
„Já ti nemusím nic dokazovat."
„Fajn jak chceš," přivřel oči Chris, hodil po ní plášť a během chvíle seděl na Bleskovi.
„Na hrad víš kudy, když tak se potkáme na cestě zpátky," řekl jen a pobídl svého koně do trysku.
„Tomu se říká gentleman. Vídíš to, kami-sama?" Podívala se směrem k nebi. V tom zafoukal vítr, který jí prudce narazil do zad a jako by jí táhl směrem, kterým před chvílí ujel Christopher.
„Já za nim nejdu," založila uraženě ruce na hrudi, ale po chvíli si jenom mučednicky povzdechla a pomalým krokem jako kdyby měla jít na popravu se vydala po stopách princova koně.
„Až ho najdu, tak mu takovou vrazim, že se bude divit. A je mi úplně jedno, že je to vrchol neslušnosti. Někdo ho vychovávat musí a je vidět, že ten princátko v životě nedostal výprask!"
Šla asi půl hodiny, když se ocitla před poměrně velkým souskalím. Stopy v těchto místech končily a když se rozhlédla kolem sebe všimla si dál stojícího Bleska. Došla k němu a z hrůzou si uvědomila, že je zvíře ošklivě raněné na boku a krvácí. K tomu všemu se mu otěže zahákly za keř, takže se nemohlo hýbat.
„Chudáčku," řekla a pohladila ho. Zvíře poplašeně ucuklo, protože nemohlo vidět, kdo se ho dotýká.