2. díl ND

Jedeme dál....

„A laskavě si začni dávat pozor, kdy na mě mluvíš."
„Co tím myslíš?"
----------------------------------------------------------------------------------
„Jak to tak vypadá, jsi jediný, kdo mě vidí, tak abys nevypadal jako blázen. To už by ses s trůnem mohl tuplem rozloučit."
„Dobrá," přikývla a dál šli pouze mlčky.
…
„Jdeš pozdě Chritophere. A to následníkovi trůnu nepřísluší."
„Omlouvám se, otče měl jsem ehm neodkladné záležitosti."
„Znovu problémy s DALŠÍ milenkou?"
„Ne to ne," zavrtěl hlavou.
„Ale prý jsi dnes v noci měl ve svém pokoji další návštěvu."
„To nepopírám."
„S tím okamžitě skončíš!"
„Proč?"
„Protože ti to přikazuji a když už mě nebudeš respektovat jako otce, tak jako krále ano."
„Juchůůů, ten ti to natřel!" Zasmála se mu za zády Aiko.
„Nebyla bys ho povzbuzovat," zamumlal potichu naštvaně.
„Mám váš spíše utěšovat vaše výsosti?"
„Kéž bych ti tak mohl něco udělat."
„Ale, ženský chlapům vrazit nesměj, ale naopak je to v pořádku? Jak necivilizované."
„Nerejpej."
„Chritophere, posloucháš mě vůbec?"
„Ale jistě otče," přitaká mladík aniž by tušil o čem jeho otec mluvil.
„Tak co na to tedy říkáš?"
„A na co?"
„To o čem tu mluvím již několik minut. Rozhodl jsem se, že je čas jít na odpočinek, ale TY než nastoupíš na trůn, tak se oženíš."
„COŽE?!"
„Slyšel jsi. Do té doby trůn neuvolním i kdybych tu měl být jako duch."
„Jo chlape, to už je moje místo," řekla Aiko aniž by jí slyšel kdokoliv krom naštvaného prince.
„Ty aby ses neozvala," oboří se na ní Chritopher a přítomný král a pár sluhů na něj koukají jako na blázna.
„Chritophere, na koho to mluvíš?"
„Na nikoho otče," řekne klidným hlasem, ale po Aiko šlehne naštvaným pohledem.
„A teď když mě omluvíš," řekl a vstal odcházejíc z místnosti s Aiko za sebou jako s poslušným pejskem.
„Kam jdeš?"
„Jdu se projet."
„Na koni?"
„Ne na oslu!"
„Jenom jsem se zeptala, protože na koni jsem ještě nikdy nejela."
„Nikdy?"
„Ne. U nás se bere jízda na koni už jenom jako zábava nebo sport."
„Pocházíš z divného místa."
„To samé bych mohla říct já o tobě," zasmála se hnědovláska a spolu s princem zamířila do stájí.
Šli až do zadního stání, kde stál uhlově černý hřebec. Po podrobnější prohlídce Aiko usoudila, že nemá žádnou jinou barvu než černou.
„Páni, ten je tvůj?"
„Ničí jiný," pousmál se Chritopher a jal se svého koně osedlat.
„Jak se jmenuje?"
„Blesk."
„Proč to jméno?"
„Narodil se tady ve stáji v den, kdy byla hrozná bouře. Otec mi ho dal ke čtrnáctým narozeninám."
„Takže mu jsou tři?"
„Jak jsi na to přišla?"
„Typovala jsem tě tak na sedmnáct."
„Tak to máš dobrý odhad."
„Já vim," usmála se samolibě a dál pozorně sledovala, jak se princ stará o svého čtyřnohého společníka.
„Na jak dlouho chceš odjet," prolomila dosavadní ticho dívka, když viděla jak sluha přinesl, podle ní, horu jídla a na to všechno hodil váček s penězi plus několik kousků oblečení.
„Na pár dní."
„Koukám, že už jsou tady na to zvyklí."
„Vždycky, když se takhle nepohodneme s otcem na několik dní odjedu. Oba vychladneme a mnohem lépe potom svoje spory řešíme a mnohdy najdeme kompromis."
„Tak to zírám."
„Co se děje?"
„Až do teďka jsem si myslela, že jsi jenom rozmazlený princátko a přitom umíš i racionálně myslet."
„Budu se snažit brát to jako poklonu," ušklíbl se.
„To už je tvoje věc. A to jezdíš bez doprovodu?"
„Ano, na co se trmácet s několika lidmi za zadkem?"
„Nebojíš se, že by se ti cestou mohlo něco stát a nikdo by nebyl v dohlednu, aby ti pomohl?"
„Ne, co by se mi mělo stát," usmál se sebevědomě a Aiko v tu chvíli pocítila nepříjemný pocit, že se onomu princi něco stane.
„Jenom si myslím, že by každý měl být obezřetný a obzvláště ty jako princ."
„Zbytečně si přiděláváte vrásky slečno."
„Jako kdybych nějaký měla."
Chritopher poté naplnil sedlové brašny jídlem a oblečením a vyvedl koně ze stáje.
Nasedl a zkoumavě se podíval na hnědovlásku.
„Tak jedeš nebo ne?"
„Vážně mě s sebou vezmeš?" Rozjasnila se jí tvář.
„Kdybych to tak nemyslel, tak se tě neptám," řekl a natáhl k ní ruku.
Uchopila jí a po chvíli už seděla za Chritopherem a rukama ho objímala kolem pasu.
„Jaké to je, sedět poprvé na koni?"
„Přijde mi to hrozně vysoko, ale líbí se mi to," pousmála se.

Jeli skoro celý den a dostali se až do sousední vesnice.
„Měli bychom se na chvíli zastavit. Celý den jsi skoro nic nejedl, musíš mít hlad."
„Já, spíš to bys měla říkat ty."
„Je to divný, ale já hlad vůbec nemám. Možná je to tím, že doopravdy nejsem skutečná."
„A pokládáš se za co? Za mou halucinaci, co dokáže sama hýbat věcmi?"
„Ne," zakroutila hlavou.
„Tak vidíš," usmál se princ.
„Zastavíme až chvíli před setměním. Není potřeba zastavovat tady ve vesnici kvůli jídlu a noclehu."
„Dobře," přikývla a znovu jeli mlčky. Sem tam jeden druhému položili otázku, přičemž Aiko odpovídala hodně vyhýbavě, takže po odpovědi měl Chritopher vždy o čem přemýšlet, protože se to dalo chápat z mnoha různých úhlu pohledu.
„Nad čím dumáš?"
„Nad tvou předešlou odpovědí."
„Zbytečně si ti zavaří ten tvůj královskej mozeček. Nech to plavat."
„Jako by to šlo."
„Všechno jde, když se chce," upozornila ho.
„Začínám přemýšlet, jestli nejsi nějaká vzdálená příbuzná mého otce."
„O tom bych věděla," zasmála se.
…
„Tady se na noc utáboříme. Usínáš za jízdy a pokud bys spadl v sedle bych tě vážně neudržela."
„Dobrá, stejně už pomalu není vidět na krok," přitakal Chritopher a zastavil koně kousek od cesty, kde našli malý palouček a pár metrů od nich tekla menší říčka.
Po chvíli seděli před plápolajícím ohněm a Blesk se kousek od nich, přivázaný na dlouhém vodítku, v klidu pásl trávou.
„Vážně nejsi unavená?"
„Ne," usmála se.
„Je to divné, ale cítím se odpočatější než jsme se ráno potkali."
„Dobrá, tak dobou noc," řekl Chritopher a pár okamžiků na to už pravidelně oddechoval.
„Na to, že jste až moc zvyklý na měkké madrace nedělalo vám žádný problém usnout na tvrdé zemi.…Dobrou noc, vaše veličenstvo," řekla šeptem do tiché noci přerušované pouze hlukem, které vydávala řeka.
Zahleděla se na oblohu posetou hvězdami jimž všem dominoval měsíc zářící v jejich středu a usmála se.
Kdokoliv by ji v tuto chvíli mohl krom spícího Chritophera vidět, všiml by si, že se začala pomalu rozplývat až nakonec zmizela jako pára nad hrncem.