Alchymista 7

.......



„Už můžu vejít?"
„Klidně," ozvalo se z poza dveří.
Susan tedy vešla do Dracova pokoje a místo blonďáka s šedýma ledovýma očima před ní stál šestnácti letý mladík s dlouhýma hnědýma vlasama, které mu spadaly na ramena a černýma uhrančivýma očima.
„Sekne ti to," ušklíbla se.
„Není to zas tak špatný, ale upřednostňuju svůj normální vzhled."
„Aby ses nezbláznil," protočila očima a hodila mu jeho oblečení, co měl přehozené přes postel.
„Za dvacet minut ať jste připraven vaše veličenstvo," poklonila se a se smíchem vyběhla z pokoje, když si všimla výrazu svého přítele.
Nepochybovala, že se mu v hlavě objevovalo spoustu nápadů pro nejbolestivější smrt.
....
„Jdeš pozdě."
„Jdu v čas!"
„Máš spoždění dvacet tři sekund. To je pozdě."
„Vy dva-nechte toho," napomenul je Brian, který se zničeho nic objevil Susan po boku a těsně za ním šli Malfoyovi.
„Draco?"
„Ano matko?"
„Že mu to sekne," otočila se Susan na Narcisu.
„Fajn-fajn, než sed tady začnete přít, kdo je v tomhle pokoji nejhezčí, můžeme už vyrazit?"
„Jak chceš," ušklíbla se Susan a chytla ho za ruku.
„A tvař se mile, bratránku. V Anglii jsi poprvé v životě," řekla těsně před tím než je oba přemístila.
Objevili se v Obrtlé ulici kousek od prosluněnné Příčné ulice.
„Cos myslela tím bratrancem?"
„Mno-můj kluk bejt nemůžeš, protože jsem děnsě nespolečenský člověk co nejradši tráví čas někde zalezlej v koutku s knížkama."
„Máš přehled."
„Musim vědět co se o mě říká," pokrčila rameny, „protože jinak bych měla problémy se sledováním ostatních. Věř mi, lidi mluví o spoustě věcích, když si myslí, že je nikdo neposlouchá."
„Co například?"
„Zjistila jsem, že Nebelvíři jsou daleko talentovanější ve vymejšlení nadávek než Zmijozelové," zasmála se potichu, aby na ně příliš neupozorňovala.
Rozhlédla se jestli je nikdo nesleduje a rychle se vynořili ze stínů Obrtlé přímo do davem zaplněné Příčné.
„Kam prvně?"
„Nejprv bych zašla pro oblečení na ten ples a teprve potom si zajdeme pro zbytek. Je poměrně brzo ráno, takže je minimální pravděpodobnost, že tu narazíme na někoho ze školy. Dopisy jim příjdou tak dneska budou mít už jenom zítřek opatřit si společenské hábity."
„Co si chceš na sebe vlastně vzít?"
„Já mám nápadů," mávla rukou a vydala se opačným směrem než do teďka šli.
„Není náhodou obchod madame Malkinové na opačný straně?"
„Kdo říkal, že jdeme právě tam? Znám jeden zapadlej, předraženej, ale kvalitní obchůdek jenom kousek odsud.
„Kousek?" Začal si Draco stěžovat, když šli už dvacet minut.
„Snad už nejsi unavenej," popichovala ho a nečekaně zatočila do leva, čímž skoro zavinila pád svého partnera, kdyby ho včas nechytila.
„A pak, že maj chytači pohotové reakce," zakroutila naoko nevěříce hlavou.
Po dalších pěti minutách se zastavila, před obchodem do kterého by normálně nikdy nevešel a obloukem se mu vyhnul.
„Zapomenuté kouzlo? Divnej název pro obchod s oblečením."
„Zapomenuté kouzlo-šarm. Už se na to zapomělo. Dneska všichni spoléhají na peníze, vliv a postavení," povdychla si.
„Ale když se skoro nikdo nechodí, proč tady ten obchod ještě je?"
„Stojí tady už aspoň 200 let. Kouzelníci sem nechodí, ale chodí sem alchymisté. To sis vážně myslel, že si oblečení šijeme sami?" Zasmála se a vešla. Díky tomu, jaké bylo ve vnitř přítmí to vypadalo jako kdyby jí pohltila temnota.
Spěšně vešel za ní, protože nechtěl dá čelit zvídavým pohledům kolemjdoucích.
„Vítejte," přivítala je postarší žena s zrzavýma vlasama ale zelenýma konečkama, očimla do oranžové barvy a  přívětivým úsměvem.
„Susan drahošku, dlouho jsi u mě nebyla. Nejsi snad nespokojena s mými službami?"
„Neboj se Agáto," ubezpečila jí hned modrovláska, „jenom to nestíhám nosit. Nepřevlékám se deset krát denně," zasmála se.
„A tento šarmantní mladý muž je...?"
„Přítel ze školy," řekla a oba si mohli všimnout jak Agátiny oči potemněly.
„Kouzelník," zasyčela.
„Než tu začneš nadávat, tak tě jenom upozorňuju, že se vyjednává mírová smlouva s kouzelníky a alchymisté se budou moci vrátit do společnosti a budeme mít stejná práva jako ti mávači klackama."
„O-opravdu?"
„Lhala jsem ti snad někdy?"
Agátě se rozjasnily oči a hned vypadala o několik let mladší.
„V tom případě tu vítám i tebe mladý muži," usmála se na něj.
„Pro co jste tedy tady?"
„Potřebuju nějaké večerní šaty. Nic moc konzervativního, ale pohodlného a slušivého. A pro Draca bych to viděla na oblek s tmavě zelené skoro černé látky. Kalhoty a sako po kolena. Košili to vidím na rubínovou."
„Jako vždy víš co chceš."
„Kdybych nevěděla působila bych jako zmatená husička a to opravdu nehodlám. Flamelové šli vždy za svým a neohlíželi se na okolí."
„Jsi oprvadu stejně charismatická jako tvoje matka. Tvůj otec by byl jistě potěšen."
„Nemluv tu o něm. Naprosto jím pohrdám a jenom při pomyšlení o koho se jedná je mi špatně," zasyčela vztekle Susan.
„Omlouvám se drahoušku. Nemyslela jsem to tak."
„V Pořádku," řekla už klidně Susan a usmála se na ní, „vím, že jsi to nemyslela zle."
Za půl hodiny vyšli opět na denní světlo.
„Už s tebou nikdy nikam nejdu. Zkoušeli jste na mě snad milion různých obleků."
„Musí ti to přece slušet," usadila ho svým pohledem.
„A kam teda teď?"
„Co knihkupectví? Od Diany jsem zaslechla, že jim přišlo pár zajímavých výtisků a černé magii."
„Jenom kvůli tomu? Nemáš snad tohohle už plnou knihovnu?"
„Dvě."
„Co?"
„O černé magii mám dvě plné knihovny."
„Ty seš neskutečná," zakroutil hlavou, ale vydal se za ní do knihkupectví.
Cestou potkali pár spolužáků z Bradavic, ale všechny znali pouze od vidění a jednalo se o žáky Mrzimoru nebo Havraspáru.
„Nikde žádnej Nebelvír? Co se stalo?"
„Vyspávaj," typla Susan.
„Vždycky když si můžou přispat, tak neváhaj ani chvilinku. A vůbec, kdo chceš, aby tě pozval na ten ples?"
„V celku je mi to jedno. Hlavně ta holka musí mít mozek a nesmí vypadat jako kdyby právě vstala z hrobu."
„Nejsi trochu moc náročnej," dloubla do něj loktem.
„A ty zase provokuješ, tak jsme si kvit."
Díky tomu, že nedávali pozor na cestu, bylo na nějvýš jasné, že do někoho dřív nebo později narazí.
To se právě stalo Susan.
Už se chystala omluvit, když vzhlédla a uviděla do konoa narazila.
„A hele Goyle," řekla s hlasem pomazaným pořádnou vrstvou jedu.
„A hele Parkerová a má sebou i doprovod," vrátila jí to Pansy než stačila ta bezmozková korba reagovat.
„Závidíš nebo co?"
„Tobě? Ani ve snu," ušklíbla se zlomyslně a vytáhla na Susan hůlku.
Ta stále stála vzpřímeně a rukou zarazila Draca, aby se do toho nepletl.
„Ještě bys toho mohl litovat," říkal její výraz.
„Co ještě váháš? Dělej nebo se snad bojíš?"
Dracovi došlo, že jí záměrně provokuje.
„Crucio," řekla potichu Pansy.
Čekalo se, že kouzlo Susan zasáhne, ale najednou se před ní obejvil ohnivý štít.
„Buď ráda, že to neohlásím," řekla nebezpečně tichým hlasem, když najednou stála těsně před Parkinsonovou.
Ona jako jedinná si mohla všimnout jejích krvavě rudých očí a zděšeně o pár kroků ustoupila.
„Jdeme," řekla ostatním (Crabbe, Goyle a Zabiny) a už jich nebylo.
„Div se jim neprášilo za patama," ušklíbla se a společně s Dracem šli dál směrem, kterým měli původně namířeno.
.....
„Nakoupili jste všechno co ste potřebovali?"
„Jistě Briane. Agáta nám všechny věci pošle přes svého fénixe a peníze pak dáme jemu. Potom jsme byli ještě v knihkupectví a já zase rozšířila svojí sbírku o několik knížek. Diana měla pravdu, přilo jim pár zajímavých výtisků."
„Pár knížek?" Ozval s enevěřícně Draco, kterému právě vyprchala přeměna.
„Máš jich nejmíň sto!"
„Třicet jedna není sto! Nauč se nejdřív počítat."
„A ty by sis měla uvědomit že pár znamená DVA!"
„Koukám, že už jste se vrátili," řekl Lucius, který se tam objevil s Narcisou po boku.
„Spíš slyším," opravila ho jeho žena.
Ještě chvíli si povídali co nového se stalo "tam venku" a potom odtáhnul Draco Susan do jejího pokoje.
„Co potřebuješ?" Podívala se na něj tázavě.
„Už mi to leží v hlavě delší dobu. Jak ve skutečnosti vypadáš? Dneska, když se ti Pansy podívala do očí, tal se úplně vyděsila."
„Vážně ti na tom tolik záleží?"
„Tolik ne, ale vážně mě to zajímá."
„Dobře, ukážu ti to," povzdechla si a přešla k oknu a postavila se zády k Dracovi.
„Víš jak nemám ráda, když mě kdokoliv přirovnává k mým rodičům?"
Draco přikývl, ale to nemohla vidět.
„Všichni totiž očekávají, že budu stejná jako moje matka, když už vypadám stejně jako ona akorát oči nemám jako ona zelené, ale červené díky tomu, že ovládám všechny živly, ale mou doménou je oheň."
„Proč tě Brian nazval Dračím zlodějem?"
„V mudlovském světě mě znají pod tímto jménem. Když se tam totiž vyskytne artefakt, který by pro ně mohl být nebezpečný, pošle mě Brian abych ho přinesla. Buď si ho necháme nebo ho uničíme," pokrčila rameny.
Zavřela oči a začala se soustředit.
Po chvíli byly její vlasy stříbrně bílé a když se otočila všiml si Draco očí rudých jao sama krev.
„Kdybys měla hnědé vlasy, tak bych si mohl myslet, že se dívám na žesnkou verzi Temného pána."
Susan se jenom smutně usmála, ale neodpověděla.
„Ukážu ti ještě něco. Pojď," vzala ho za ruku a vydala se s ním do velké hradní knihovny, kterou měli k dispozici všichni obyvatelé hradu.
Šli až do nejzažší části, kde byla zeď plná prázdných pergamenů.
„Co je to?"
„Uvidíš," řekla tiše a řízla se do ruky dýkou, která tam ležela připravena být použita.
Nechala pár kapek krve spadnout na jeden z pergamenů a zamumala něco v neznámém jazyce.
Chvíli se nic nedělo, ale vzápětí se začal pergamen popisovat různými jmény a daty.
„Rodokmen," zašeptal Draco uchváceně.
Stáli tam už deset minut, ale jména spíše přibývala než ubývala.
Za další půl hodinu se všechny jména objevila a Susan zavedla Draca přesně doprostřed všech těch jmen a ukázala na jedno úplně dole asi ve výšce jejich ramen.
„Susan Helen Flamel(Parkerová)," přečetl blonďák a otočil se na svou přítelkyni.
„Tohle je tvůj rodokmen?"
„Ano a koukni se na jména mých rodičů," pobídla ho a smutně sklopila hlavu.
Helen Anastazia Flamel, přečetl jméno Susaniny matky a přešel ke jménu otce.
Když ho přečetl zarazil se a šokovaně se otočil  na stále smutně se tvářící Susan.
„Je to pravda?"
„Krev nikdy nelže," spíše zašeptala a zvedla stále ještě krvácející ruku.

„Opatruj se," naposledy obejmul svou neteř už oblečenou v jejím školním hábitu.
Ruce měl položené stále kolem jejích ramen a podíval se na blonďaté čaroděje.
„Doufám, že to u nás nebylo zas až tak hrozné," podíval se na ně tázavě, ale v očích měl jiskřičky pobavení.
„Moc si vážíme vyší pohostinnosti a vůbec to zde nebylo...hrozné," usmála se Narcisa.
„Přemístím nás na nástupiště 9 a 3/4."
„A co bystrozoři. Stále jsme hledaní kouzelníci."
„Znamení máte díky tomu lektvaru pryč a předměty co u vás byly nazeleny...můžete to obhájit tím, že jste stará kouzelnická rodina, což je mimochodem pravda, a tyto předměty se u vás strádaly po celé generace. Jsou však příliš cenné a nebezpečné, aby byly všem na očích."
„Parkerová, docela se divim, že vážně nejsi ve Zmijozelu."
Oba věděli na co Draco naráží, ale nijak to nekomentovala. Jenom se ně něj pobaveně ušklíbla.
I když mu řekla původ svého otce stále se k ní chovat stejně a ona mu za to byla vděčná.
Jenom jednou mu řekla, že jím sama pohrdá a když na to příjde, klidně ho sama zabije, že to nikomu neuškodí ba spíše naopak.
„Nediv se a radši čapni svůj kufr. Nosit ti ho vážně nebudu Malfoyi."
Potom je všechny přemístila na nádraží, kde hned upoutali veškerou pozornost.
„Všechno bude v pořádku," řekla k nim tiše Susan, když se kolem nich najednou objevilo tucet bystrozorů s ministrem v čele.
„Lucius Malfoy, Narcisa Malfoyová a Draco Malfoy. S tímto vás zatýkám za podezření ze smrtijedství na základě prohlídky vašeho domu a následného nalezení několika artefaktů mající původ v černé magii."
„Dovolím si nesouhlasit pane ministře," přerušila ho Susan.
„Co vy jste zač?"
„Susan Helen Parkerová. Studnetka 6. ročníku školy Bradavice-kolej Nebelvír."
„To je sice hezké, ale ptal jsem se co jste zač!"
„Tak jste to měl více upřesnit. Tady Malfoyovi jsou dlouho letými příteli mého strýce a celé Vánoční svátky strávili u nás na panství mimo Anglii. Ubezpečuji vás, že bych si všimla nějakého ohyzdného tetování nebo kdyby najednou zmizeli z pozemků sídla."
„Tím chcete říct, že nemají znamení?"
„Ovšem, že ne."
„Tak ať to dokážou. Jestli je to pravda budou mít svá levá předloktí bez poskvrny." Zatvářil se vítězoslavně ministr.
„Ale ovšem," usadila ho modrovláska.
„Narciso, Luciusi, Draco-můžu vás porpsit? Jinak nám ujede vlak."
Malfoyovi tedy ukázali svá předloktí na kterých nebylo ani památky po znamení zla.
„Ministře," kývla na něj Susan, „ pokud tedy dovolíte, můžeme toto shromáždění odvolat, když s eprokázala janá nevina zde mých přátel."
Popletal chtě nechtě musel souhlasit a spolu s navztekaně se tvářícími bystrozory se přemístil pryč.
Potom se Susan s Dracem rozloučili. Modrovláska potom čapla Draca za hábit a táhla ho směrek k vlaku, který měl každou chvíli odjíždět.
Všichni se této podívané divili, ale neodvážili se zeptat co to má znamenat.
Přece jenom, kdy spolu uvidíte pověstného ledového prince a vyhlášenou samotářku a ještě ke všemu Nebelvíra se Zmijozelem, který se nechal dobrovolně táhnout k vlaku.
„Tak...přepokládám, že ty se teď připojíš ke vým přátelům ze Zmijozelu.
„Pravděpodobně," přikývl.
„Uvidíme se tedy v Bradavicích," usmála se a přátlesky Draca objala.
„A ne že na mě budeš dál vymejšlet samý naschváli. Víš co se říká-oko za oko-aspoň u alchymistů to platí dvojnásob," usmála se škodolibě a šla hledat nějaké volné kupé.