Alchymista 5

.... Pokráčko



Ráno u snídaně se všichni sešli s vynikající náladou.
Susan se moc do hovoru nezapojovala a stále vzpomínala na rozhovor, který včera vedla se svým návštěvníkem.
Chtě nechtě se pokaždé trochu začervenala, když se dostala k situaci, kdy jí děkoval za dárek.
„Děje se něco Susan?"
„Co?...N-ne! Jasně, že ne, jak tě to mohlo napadnout," zasmála se nervózně.
„Vůbec mě nevnímáš a jsi poněkud červená v obličeji. Nemáš teplotu?"
„Vážně-nic to není. Jenom jsem si na něco vzpoměla."
„Jak myslíš," pokrčil Brian rameny a dál se věnoval rozohovoru, který vedl s Malfoyovými.
Draco se rozhovoru nezúčastnil a nerušeně snídal.
Jakmile, ale oslovil Brian svou neteř, zaujalo ho její chování a jen co se dospělí začali opět bavit mezi sebou, přesedl si Draco na vedlejší židli, takže seděl Susan po pravé ruce.
„Co je?"
„Co hned tak jedovatě! ty seš vážně nepříjmená osoba-víš to?"
„Jo a pokaždý, když mi to někdo řekne se to snažím brát jako poklonu. Jsem milá jenom na ty, na které chci. A co´s teda chtěl?"
„To tvoje chování."
„Co je s nim," zeptala se nezúčastněně a napila se vína, které bylo na stole.
„Ty někoho máš," konstatoval potichu a v zápětí pomáhal Susan, aby se neudusila, protože jí zaskočilo.
„Jak si na to prosimtě přišel?"
„Chováš se stejně jako ostatní holky, když se zadívaj na objekt svých tužeb."
„Děsně vtipný."
„Tak-kdo to je?"
„Víš, že jsi horší drbna než kdejaký holka?"
„A právě proto mě máš tak rána," zašklebil se vítězně a Susan odolávala tomu dát mu pohlavek.
„Aby ses nedivil," pousmála se nakonec.
Ač nechtěla za těch pár dní jí tahle mrňavá drbna v podobě zmijozelského prince přirostla k srdci.
„Čekám..."
„Nikdo ti v tom nebrání."
„Ty to děláš naschvál."
„Možná."
„Když tě tak pozoruju docela se divim, že nejsi ve Zmijozelu."
„Ještě bych ti přebrala fanoušky."
„Děsně vtipný."
„Taky si myslim."
„Tak a teď už mi konečně řekni koho sis našla."
„Ještě to není definitivní, ale kdyby to vyšlo, zamezilo by to velké spoustě problémů."
„...."
„Sebastian," řekla potichu, ale Malfoy jí slyšel.
„kdo?"
„Valid, Sebastian Valid."
Tentokrát se začal dusit svou snídaní Draco.
„To-to myslíš vážně?"
„Jo," pokrčila rameny.
„Ale jestli to někomu řekneš," podívala se na něj pohledem, který mu sliboval hodně nepříjemných věcí.
„Mlčim jako hrob."
„To ti radim, jinak bude hrob tvoje další zastávka, ze který už není zpáteční cesta."
Potom se k tomuto tématu už nevraceli a bavili se o něčem jiném. Hodně často to byli názory na profesory a ostatní žáky ve škole.
....
Po snídani se všichni vydali do salónku, kde byli včerejší noc, se stromečkem, pod kterým byla slušná hromada dárků.
„Doufám, že ste nám neutajaly sovy," zasmál se Brian.
Posadili se do křesel u krbu a Susan jakožto nemladší se ujala rozdávání dárků, i když to dělala se značnou nevolí.
Když se posadila do křesla a u nohou měa svou hromádku, objevil se před ní její fénix, který nesl dlouhý balíček a dva dopisy.
„Dva?"
S díky poštu přijala a Dark se usadil na opěradlo jejího křesla.
„To seš tak moc zvědavej co tam je?" Zasmála se a začala s rozbalováním dárků. Ten co jí přinesl fénix si nechala naposledy.
Od Briana dostala několik knih obsahující černou, bílou a neutrální magii. Knihu s nejstaršími a zapomenutými lektvary a stříbrnou dýku s jílcem tepaným zlatem a menším rubínem.
Od Malfoyových se slovy, že opravdu nevěděli, co by jí měli dát, dostala řetízek a náramek z bílého zlata.
Poté přišel na řadu dárek od Sebastiana, ale to věděla jenom ona a podle Dracova výrazu usoudila, že i ten něco tuší.
S papírem se nijak nezaobírala a jedním škubnutím ho roztrhla. Odklopila víko krabice a nevěřila vlasním očím.
V balíku byl luk a podle jeho bervy a lehké vůně dřeva poznala, že je z tisového dřeva. Vedle něj byly dva toulce každý s čtyřiadvaceti šípy. A na každém z nich připevněná malá lahvička s průhlednou tekutinou.
Jednu otevřela a opatrně k ní přičichla.
„Co je to?" (Brian)
„Tisový jed-na ty šípy," odpověděla okamžitě.
„A kdo ti to poslal?"
„Sebastian."
„Valid?"
„Jiného neznám," pousmála se a uchopila jeden z dopisů.
Stálo v něm, že jí přeje hezké vánoce a že její nabídku příjmá, ale řečí kolem, že by to mělo být spíše naopak, se nevšímala.
V druhém dopise, který byl adresovaný i pro Briana navrhoval Valid zastavení útoků proti kouzelníkům, pokud se budou moci alchymisté opět vrátit mezi ostatní lidi a budou mít v kouzelnickém společenství stejná práva jako kouzelníci.
S nepatrným úsměvem podala dopis svému strýci a dál se věnovala němému úžasu nad dárkem, který dostala. Čeho si všimla teprve teď bylo, že pod sametem, na kterém byl luk položený je ještě něco.
Když to detailněji prozkoumala poznala, že se jedná o oblečení.
A konečně jí docvaklo co Sebastian myslel tím PS: doufám, že jsem trefil tvou velikost.
„Tak co Briane?"
„Budeme si muset promluvit s ministrem."
„Popletalem? Většího idiota jsem jak živ nepotkala. Navrhuju se sejít s Brumbálem a Voldemortem."
„Proč?"
„Když přesvědčíme je, tak už nebude problém dokopat k tomu Popletala. Voldemorta se všichni bojej a Brumbála maj v úctě-dokonalý nástroj k manipulaci."
„Dobrá, ještě dnes jim napíšu," přikývl Brian, „a ty dej vědět Validovi."
„Jistě.