2. díl (Alchymista)

„Vypadáš jako kdyby ti ulítly včely Malfoyi," ušklíbla se.
„Co ty tu děláš?"
„Bydlím tu?"
„To by ovšem vysvětlovalo vaše nadání na lektvary," přerušil je Snape.
„Co ovšem nechápu je, jak to, že se Alchymista dostal do školy pro čaroděje."
„Pche! Že by proto profesore, že má matka byla alchymistka a otec kouzelník. A teď když dovolíte půjdu se převléknout."
„Nikam!" Zastvail jí Brian.
„Co je to tentokrát?"
„Jediný důvod proč vyjednávám z kouzelníky je proto, že ty, ačkoliv to neustále popíráš, jsi také jednou z nich, i když jen na půl. Sám nemám žádné děti, takže když se mi něco stane jsi mou dědičkou,..."
„Jasně jasně! Už to chápu," zatvářila se kysele a sedla si na safírový trůn vedle svého strýce.
Oba teď vypadali jako manželé vládnoucí bok po boku a ne strýc se svou neteří.
„Nesnášim tě," zasyšela až to Smrtijedům bylo nebezpečně povědomé.
„Taky tě mám rád," zasmál se Brian a konečně nasměroval svou pozornost ke svým hostům.
„Tak....Brumbále, Voldemorte, když jste mě každý-jednotlivě-kontaktovali, a věřím, že vám to dalo spoustu práce, doslova jste si vydupali tuto schůzku. Jako důvod jste jenom uvedli, že když se to, co se právě děje nechá na pokoji, ovlivní to i nás. Nuže-co se tedy děje?"
Slova se ujal Brumbál.
„Ukázalo se, že se po světě znovu pohybují démoni."
„No a?" Nechápala Susan.
„Také v tom nevidím nic vážného. Pár jich se Susan osobně známe a vděčíme jim za své životy."
„Podle zpráv, které se ke mě donesly, ti démoni vypadají jako kdyby je někdo ovládal."
„Ovládal? Tohle upřesněte."
„Myslíme si, že se jedná o něco podobného jako je kledba imperius,..."
„To je nemožné," řekla Susan.
„Na démony žádná kouzla ať už naše nebo vaše nefungují. Pokud někoho poslouchají musí to být osoba, která je vyvolala z podsvětí, protože tam neexistuje žádný vůdce, který by všem démonům nařizoval co mají nebo nemají dělat."
„Tím nám slečno Parkerová naznačujete, že se po zemi potuluje někdo, kdo má moc vyvolat takový počet démonů?"
„Ano profesore Brumbále. To a nic jiného."
„Ovšem, jak se zdá, jsou ti démoni pouze po lidech kouzelnického původu, tak proč si s tím neporadíte sami a nás necháte na pokoji?"
„Briane," napomenula ho.
„Co Susan?! Celá ta tisíciletí se musíme skrývat, aby nás..."
„Aby nás co? Nepozabíjeli?! Vzpamatuj se! Sám víš, že už je jiná doba a už dávno se ukrývat nemusíme. To co nás tu stále drží je jenom naše pýcha, která nám nedovoluje se znovu ukázat. Vzpoměň si na svého otce!"
„Už o něm nikdy v mé přítomnosti nemluv! A už vůbec ne jako o mém otci!"
„A jak mu mám říkat? Nicolas? Protože náš rod stále nosí jeho příjmení!"
Nevšimli si, že na opěradle Susanina trůnu se snesl černo-modrý fénix.
Na svou přítomnost upozornil až tichým melodickým zpěvem, kterým uklidnil rozhádanou dvojici.
„Darku," řekla Susan a všimla si stočeného pergamenu uvázaného na noze jejího fénixe.
Zprávu mu oparně odvázala a následně jí přečetla.
Byla ráda, že v situacích jako jsou tyto si dokázala zachovat kamennou tvář. Nejprve se podívala na svého strýce a poté na Malfoyovi.
Kývla na ně, aby předstoupili blíže a všichni tři tak následně učinili.
„Můj fénix mi právě přinesl pro vás znepokojivou zprávu."
„A to je? Smám-li se ptát?"
„Ale jistě, že smíte. Nehledě na to, že jste se už zeptala," usmála se na Narcisu.
„Podle této zprávy byl, za vaší nepřítomnosti, proveden ministerstvem nájezd na Malfoy Manor. Odhalili několik tajných skrýší a vypsali na vás, jakožto na smrtijedy, odměnu."
„Ale to..."
„Vím-nemají důkaz, ale množství předmětů mající původ v černé magii a několik, do dnes neopodstatněným, obviněním, si to mohou dovolit. Vás majetek zatím zabaven nebyl, protože vás neměli jak zastihnout, ale jakmile se jim to podaří a oni na vašich pažích uvidí to, na můj vkus, děsně tetování, pomažete šupem do Azkabanu a s nějakým procesem se obtěžovat nebudou."
„Co navrhuješ Parkerová?"
„Já bych toho navrhovala, ale já tu nevelím," řekla pobaveně, ale všem došlo, že právě co nejtaktněji přehodila všechnu zodpovědnost na svého strýce.
Ten se na svou neteř otočil a začal na ní hovořit, pro všechny, neznámým jazykem.
„Co navrhuješ?" zeptala se.
„Moc v lásce je nemám, jako ostatně všechny kouzelníky, ale nevrhuju je tady nechat."
„Cože?!"
„Voldemort s Brumbálem mají pravdu. Jestli se tu ti démoni budou neustále potulovat ovlivní to i nás."
„Jak?"
„Ta osoba nejprve likviduje kouzelníky, ale až tu nebudou, budeme my další na řadě, protože jako jedinní budeme mít tu sílu je zastavit."
„Kdo toho ale ví tolik o démonech, aby si je dokázal udržet takovou dobu?"
„Nikdo tě nenapadá?"
„Valid? Ten zrádce?"
„Vypadá to tak," přikývl.
„Tak to máme problém."
„Nemohu nic jiného než souhlasit. Tak co říkáš na Malfoyovi?"
„Když se mi nebudou plést do cesty, klidně," řekla nakvašeně.
„Věděl jsem, že se s tebou dá domluvit.
„Když myslíš," pokrčila rameny.
„Tak na co jste přišli?"
„Na spoustu věcí pane ředitěli. Avšak pokud to tady Malfoyovým nebude vadit, navrhl jsem, aby tu na nějaký čas zůstali."
„Proč?"
„No Malfoyi," řekla naoko zadumaně Susan a obdařila Draca pohledem, kterým se ho ptala jestli má pod tím blonďatým čírem vůbec mozek.
„Ve své sbírce mám menší lektvar, který odstraní znamení zla, a než něco namítnete ctihodný lorde," ušklíbla se, „Malfoyovi tu přečkají svátky a Draco se spolu se mnou potom vrátí do školy a pan a paní Malfoyiovi se vrátí na Manor též až po Novém roce. Řeknou, že byli u přátel a aby na ně nepřišlo další podezření, tak vy, jakožto jejich pán co má na srdci blaho svých služebníků, nebudete přes svátky pořádat žádné útoky."
„Ale to...!"
„A bez odmlouvání. Na ty démony se podíváme, ale nyní-nashledanou," rozloučil se s nimi Brian a tím dal najevo, že s nimi už nehodlá nic probírat.
„Susan, doprovoď prosím tady profesory a Voldemorta zpět do Prasinek a pak se hned vrať-mám pro tebe ještě nějakou práci."
„To budou zas prázdniny," zamumlala, ale zvedla se a vydala se směrem ven z hradu.
Po jejich odchodu se Brian otočil na Malfoyovi a podal jim každému jeden svitek pergamenua brk.
„Na pergamen napište věci, které chcete, abychom vám z vašeho sídla donesli. Nicméně, jakmile ten předmět budete psát, musíte myslet na to, kde je uložený."

„Tak co jsi ještě chtěl?"
„Stavíš se v Malfoy Manor a vyzvedneš tyhle věci," řekl a podal jí tři svitky pergamenu.
„Copak jsem nějaká mula?"
„Mám odpovídat?"
„Radši ne."
„Nikdo tě nesmí poznat."
„Ostatně jako vždycky," usmála se a stiskla v dlani řetízek s příveskem ve tvaru draka. Obklopila jí ohnivá koule. Jakmile zmizela měla na sobě Susan dlouhé černé upnuté šaty bez rukávů, s holýma zádama a velkým rozparkem a pod nimi krátké kraťasy. Vlasy měla svázané do drdolu a přes dolní polovinu obličeje měla masku.
Nikdo z nich si nemohl nevšimnout dvou vytetovaných draků obtáčejících se kolem jejích paží.
„A ať jsi rychle zpátky můj malý Dračí zloději," a zasmál se, když si všiml jak protočila oči a se zafoukáním větru, kterým se tam z ničeho nic objevil, zmizela.
„Co to bylo?"
„Jako alchymista ovládá víc jak jeden živel," usmál se Brian a šel jim ukázat jejich pokoje.
.....
„Je to takový menší byt," zavedl je do pokojů za masivními dvoukřídlými dvěřmi.
„Je tu obývák, dvě ložnice, něco jako pracovna a knihovna. Na jídlo se chodí do hlavní jídelny, ale tam vás zavede skříteknebo někdo jiný, kdo pro vás příjde hned zítra ráno. Vaše věci tu budou jakmile se probudíte. Do té doby vám snad paní Malfoyová nebude vadit, když vám půjčím něco co patří Susan."
„Al-"
„Nemusíte se obávat. Ona nenosí nic dvakrát, takže cokoliv v jejím šatníku je ještě nenošené a jistě vám udělá radost, když vám řeknu, že si potrpí na ty nejjemnější materiály."
„Ale nebude vaše neteř nic namítat?"
„Sice jste kouzelníci a všichni na tomto hradě k vám budou trpět určitou averzí,...nicméně jste naši hosté a my se budeme chovat jako správní hostitelé. Což znamená přání hosta je na jednom z nejpřednějších místech," usmál se.
„Páni Malfoyové-vám dám k dispozici několik hábitů-jakmile se Susan vrátí."
„Proč až se vrátí?"
„Ty její nenechavé prstíky určitě zabloudí i do pár obchodů."
Pak jim popřál dobrou noc a nechal je o samotě, protože ještě musel dát vědět všem obyvatelům hradu o jejich hostech, aby na ně při nejmenším nezaútočili.
„Co si o tom myslíte, matko, otče?" Zeptal se Draco mezitím, co si sedali do pohodlných křesek u krbu.
„Pro Malfoye je něco takového nepřípustné, ale v tuto chvíli  je všechno lepší než Azkaban."
„Luciusi," nevěřila vlastním uším Narcisa.
„Musíte však uznat, že Parkerová s Temným pánem pěkně zametla. Ani ho nepustila ke slovu a ještě zařídila, aby měli všichni přes Vánoce klid."
„Ano, pověstná Nebelvírská odvaha-něco takového říct Pánovi zla," odfrknul si Lucius.
„Kdykoliv jí mohl zabít," přitakala Cisa.
„Nemohl," přerušil je něčí hlas.
Ohlédli se za sebe a všimli si Susan ležérně se opírající o rám dveří.
„Pardon-nezaklepala jsem," usmála se.
„Proč tě nemohl zabít?"
„Protože jsem Alchymista, Draco," řekla přehnaně sladkým hlasem.
„Všechna nejmocnější kouzla z Černé magie jsou náš výtvor, ale na nás samotné neplatí."
„K čemu vám teda jsou?"
„Ta kouzla byla předávána z generace na generaci pro případ, že by nám všem hrozilo nebezpečí nebo nedejbože zánik, což se skoro stalo," ušklíbla se.
„Jinak tady jsou vaše věci," mávla ležérně rukou a před ní se objevila...
„Podle mě je toho TUNA, ale dělejte si s tim co chcete. Kdybyste byli jo v koncích-máme s Brianem pokoje hned na proti."
Potém jim stejně jako její strým popřála dobrou noc a zmizela neznámo kam. 
Ve skutečnosti zamířila do stejné místnosti jako její strýc. I když měla na porady volný přístup-nechodila tam. Tohle bude poprvé za celý její život co se tam objeví-přede všemi obyvateli hradu.
Opatně vešla, aby nikoho nevyrušia v jeho proslovu a nenápadně se posadila na židli, která byla nejvíce ve stínu a poslouchala.
„To nemyslíš vážně Briane! Nechávat tady kouzelníky!"
„Nenechával bych zde nikoho cizího."
„Jak to myslíš?"
„Ti kouzelníci...."
„Patří ke mě," řekla pevným hlasem Susan a všechny pohledy se stočili na ní.
„Jak k tobě?"
„Inu ten jeden z nich je můj přítel a potom to jsou jeho rodiče. Momentálně mají jistý...ehm...problém s jejich ministerstvem a já pokládala za slušnost jim nabídnou místo, kde by strávili svátky."
„To si ale nesmíš dovolit! Už takhle jsi tu trpěná jenom kvůli tvému strýci a své zesnulé matce! Kdybys nepatřila do hlavní větve našeho rodu už dávno by jsi tu nebyla."
„Aspoň  vím na čem jsem, Dereku," ušklíbla se.
„Proč vůbec máš tuhle směšnou podobu a ne tu se kterou jsi se narodila?!"
„Už takhle mi stačí jak mě všichni srovnáváte s mou matkou a nepotřebuju to dokazovat ještě víc! A teď zpět k tématu. Ti kouzelníci jsou ubytováni v křídle ve kterém žiju já a můj strýc. Vůbec s nimi nepříjdete do styku, takže vám to může být absolutně jedno." S tím považovala tuto věc za uzavřenou, popřála všem dobrou noc a odešla do svých pokojů.
Nakoukla do pokojů, které patřili Malfoyovým, ale všude už byla tma, takže usoudila, že už šli nejspíš spát.
„No co, řeknu mu to zítra," pokrčila rameny a šla spát.

Druhý den si přivstala, aby "vyzvedla" jejich hosty. Oblékla si modré tričko a černé volnější kalhoty a síťované nárukávníky. Vlasy si jenom trochu pročísla a jemně se nalíčila.

Naposledy zhodnotila svůj vzhled a vydala se ke dveřím, které byly naproti přes chodbu.
Zaklepala a téměř okamžitě se ozvalo tlumené ´dále´.
Vešla tedy dovnitř a hned se střetla s pohledem Malfoye staršího.
„Dobré ráno," popřála mu a lehce sklonila hlavu na znamení pozdravu.
„Dobré ráno," popřál to samé Lucius.
„Jak jste se vyspal?"
„Výborně."
Na to se Susan jenom poumála a po vyzvání se posadila do jednoho z křesel u krbu.
„Co tak časně," zeptala se, aby řeč nestála.
„Stále musím přemýšlet co vás vedlo k tomu nechat nás tady. Stačí jenom Bradavice-ani nejste s mým synem v jedné koleji a samo o sobě patříte do rodiny Alchymistů, muselo vám to přidělat spoustu porblémů."
„Ani ne," pokrčila rameny.
„Včerejší zasedání dopadlo dobře-pro nás," usmála se.
„Nisméně je tu jeden háček, který potřebuju s vámi všemi probrat."
„Jaký háček?" Zeptala se Narcisa a následně jim popřála dobré ráno.
Než stačila odpovědět do místnosti vešel i nejmladší člen rodiny Malfoyů.
Všichni se tedy sedli do křesel ke krbu a jejich pohledy se stočily na Susan, která se tvářila nezúčastněně.
„Nuže, co je ten háček?"
„Aby na vás ostatní nepořádaly hony," pousmála se, „musela jsem říct, že já a Draco jsme o trošku víc jak přátele a přitom nejsme ani to a jelikož máte menší problém s ministerstvem pokládala jsem za slušnost nechat vás aspoň přes svátky tady."
„Počkat-počkat-počkat," skočil jí do řeči mladý Malfoy.
„Cos myslela tím-víc jak přátelé?"
„Hádej," ušklíbla se, když si všimla jak zblednul.
„Nemusíš se bát," řekla přehnaně sladce.
„Bude stačit, když na sebe nebudeme vyjíždět, toť vše." Tím ukončila debatu a vstala z křesla.
„Půjdeme na snídani?"
„A nebude mít nikdo z obyvatel..."
„Hrad je rozdělen na několik částí. Já, Brian a teď i vy, obýváme jednu část, která obsahuje i samostatnou jídelnu. Poté je zde i spousta částí stejných jaako je tato. Samostatná část je trůní sál, kde jsme byli včera."
„Ještě nějaké části?"
„Jedna vleká část jsou sklepní prostory, kde jsou laboratoře a sklady s nejrůznějšími lektvary. A poté poslední část-něco jako tréninkové místnosti."
„Na co?"
„Ne všechna stvoření se dají zničit kouzly a lektvary. Některá se musí zničit hezky postaru."
„Postaru?"
„Mečem a podobně," pousmála se a šla dál do jídleny.
Nakoukla dovnitř a potom vešla.
„Nejdeme pozdě?"
„Naopak, jdete právě včas. Jinak příjemné ráno," popřál jim Brian, který seděl v čele dlouhého stolu z dubového dřeva na židli s vysokým opěradlem.
Susan se posadila na druhý konec stolu naproti němu do stejné židle jako měl on.
„Vy se posaďte kam chcete," usmál se Brian.